Může chuť do života a bezprostřední radost všedního dne vzít jen trauma? Něco velkého – co každý z nás považuje za DOSTATEČNĚ ADEKVÁTNÍ důvod ..? Nebo stačí mnohem méně, abychom neměli ráno chuť vyskočit z postele, užít si odpolední kávu, či prosečko s kamarádkou? Za poslední roky, měsíce, týdny jsem často přemýšlela, jestli se k otázce stresu, nebo dokonce traumatu vyjádřit v souvislosti s covidovou pandemií, nebo s vypuknutím válečného konfliktu na Ukrajině. Příspěvků a zpráv s tímto tématem je opravdu mnoho. I já sama jsem se cítila na začátku obou ,,událostí“ zahlcena množstvím informací a přesto jsem se od nich nedokázala úplně odtrhnout. I když jsem společně s Vámi procházela celou dobu Vaše pocity, příspěvek píši až dnes.

Uvědomila jsem si opět jednu důležitou věc… Nejde o to, čeho se daná událost týká ve vnějším světě. Ale čeho se dotýká v nás samotných. Jak jsme schopni dění a události kolem nás zpracovat. Každý z nás potkal během doby pandemie mnoho lidí, kteří se k danému tématu vyjádřili. A já stejně jako Vy, vidíme ve škále vyjádření spektrum různých názorů. Někdo traumatizující téma jakoby přejde, někdo se v něm topí. Co vše nás ovlivňuje , abychom se udrželi , nebo naopak ponořili do hloubky pocitů..?

Od Vás klientů jsem slyšela spoustu pohledů…od těch, kde mluvíte o tom, jak se za covidu a války nejlépe obchoduje, až po ty, kdy mluvíte o tom, že nemá cenu nakupovat potraviny do zásoby, abychom žili o dvacet dní déle, nebo dokonce: ,, Začala jsem si shánět jed, abych se zabila dřív, než budu zabita…“ . A bez ohledu na téma, které člověk řeší, spojuje tyto zdánlivě protichůdné postoje opět pomyslná osa. Kde na jednom konci je naprostá bezmoc a na druhém naděje, nebo jakási ,,moc“ mít život ve svých rukách.

Pozoruji, jak terapie může pomoci k polarizaci. Jak může být nástrojem změny. Ne, není to v současné době tak, že přijdete a ve chvíli, kdy si promluvíme o Vašem strachu, tak zmizí. Bylo by to příliš snadné. A přiznám se, že bych každému z Vás ráda poskytla víru a jistotu, že vše bude jen dobré. Není to ale v mé moci. A tak stejně jako v jiných tématech, která mi do sezení přinášíte, mohu nabídnout opět to samé… Být v nich s Vámi.

I já jsem musela svůj strach z ,,nového“ nebo ,,neznámého“ zpracovat, abych Vám mohla být oporou. A sama za sebe si dovoluji věřit. Věřit, že společně dokážeme změnit polarizaci od pocitů bezmoci k naději. K naději, že společně najdeme ve Vašem příběhu něco, co můžete dělat. Něco, co právě Vám dává smysl v těžkých chvílích. V těch chvílích, kdy jste na ten smysl díky tíze všech okolností zapomněli a cítíte se bezmocně. Ať je to bezmoc, kterou zažíváte ve chvíli, kdy se Váš partner rozhodl Vás přestat milovat a nebo ve chvíli, kdy jste dostali strach z toho, jak se vyvine válečný konflikt na Ukrajině, nebo někdo z Vašich blízkých bojuje s covidem.

Před pár lety jsem slyšela krásný popis slova ,,naděje“. Je to čekání NA DĚJ… Na to, že se něco bude dít. Na to, že vše bude lepší, na to, že se něco stane. A to nás dokáže držet. Ano. Absolutní jistota jednoduše neexistuje. Ale zároveň, pokud se dokážeme podívat na to, že se v našem životě vlastně pořád ,,něco děje“, tak se nám už tak často nestává, že upadáme do opačných pocitů ,,beznaděje“…kdy se vlastně ,,neděje nic“. Tam se člověk ocitá, když je toho co obvykle unese až moc. Pocit beznaděje klienti označují často za bezmoc. Je to pocit, kdy se dostaneme do situace, z níž pro tu chvíli neexistuje žádné východisko. Pocit, že i kdybychom udělali cokoliv, není záchrany, není úniku. Možná , že nedokážeme ovlivnit některé situace na světě, možná ani ty v našem životě. Možná ale dokážeme společně najít jiný pohled, nebo něco, co v danou chvíli dělat můžeme. Takže ať přicházíte s jakýmkoliv tématem…s jakýmkoliv strachem…a přestože jsem psala, že absolutní jistota neexistuje…jedno je jisté. Na nic z toho co prožíváte, nemusíte být sami.