Nevěra stejně jako téměř všechno je otázkou naší volby. Často si dopředu neuvědomujeme, že může být také ne zcela plánovanou cestou do vlastního nitra…A to hlavně pro ty, kteří se dokáží podívat na to co se děje. Co dělají někomu, co dělá někdo jim. Chtějí se dozvědět víc o tom, co se děje a proč. Nebo se jen vymluvit a ulevit si. Najít a poskládat střípky své bolavé duše. Někdo přichází už po rozchodu, někdo ještě před ním. Terapie je v té době laskavým lékem na bolavou duši, stejně jako příležitostí k rozvoji sebe sama.

Na sezení přichází muži, ženy, často vídám i ,, milence a milenky“. Z čeho mám vždy radost je to, pokud přijde ještě celý původní pár a navíc včas. Nevěra v konečném důsledku není snadná téměř pro nikoho. Pro samotné aktéry ve vztahu, pro paralelní partnery, pro přátele, kteří jsou využíváni jako alibi, nebo pro rodiče některého ze zúčastněných. Kromě přátel nevěrníků vídám všechny. V roli kdy člověk poskytuje alibi je někomu lépe, někomu hůře, ale v konečném důsledku je každý rád, že to není ,,jeho“ příběh.

Co vídám nejčastěji? Na začátku hlavně překvapení. Proč ,,TO“ ten či onen vlastně udělal a pak strach a bolest z toho, že nejsme tak dobří, aby s námi on, či ona byl/a šťastný/á. Ten strach bývá obrovský nezávisle na pohlaví a věku. Všichni chceme být přijatí a milovaní. Minimálně někde uvnitř i největší skeptik touží po blízkosti milované osoby. Reakce na nevěru je různá. Někdo ji oplácí, někdo tiše trpí a doufá, někdo se snaží partnera zaujmout a ukázat, že je lepší, než ten nový. Někdo se chce rozejít, nebo rozvést. Někdo na partnerství následkem svého zranění zanevře na mnoho let, či trvale…

Nevěru lze ale i odpustit. To jde ale velmi těžko. Ten červíček strachu a pochybností v nás někdy zůstane na desetiletí. Mé nejstarší klientce s nevěrou bylo přes sedmdesát. Manžel odcházel za její kamarádkou několik let. Říkala vždy:,, Já vím, že už s ní fyzicky nic nemá…ale co mě bolí je to eso v rukávu, které ona má a já ho nepřebiju“. Když jsem se ptala, co to je…řekla jen smutně: ,,Těch mnoho let o které je mladší“. Ženy spolu nemluvily, trápily se každá jinak. Nakonec to vyřešil on. Zemřel. Chvilku truchlily každá zvlášť, pak už spolu. Neměla ho ani jedna. Zmizel s ním i jejich smutek i bolest nad nevěrou. Vystřídala ji bolest ze ztráty a pak společné vzpomínky…Vyprávěly si, co která zažila a pochopily vzájemně svou bolest. Bolest manželky i bolest milenky. A pak si začaly vzájemně pomáhat, protože každé zůstala alespoň ta druhá.

Která role je nejtěžší? Každý svou roli prožívá jinak. Někdo i vesele, dokud si plně neuvědomí důsledky svého , nebo něčího konání. Je snazší nevidět a odlehčovat. Ženy obecně víc pláčou. A to všechny. Ani role ,,milenky“ není snadná. Ona totiž muže nevlastní. Tu bolest vidím při sezeních často. Čeká, doufá, pláče, prosí, peče, vaří, zdobí se, láká, znovu čeká, raduje se a znovu čeká a truchlí. Vše, co se obvykle běžně děje i mladým zamilovaným svobodným dívkám, které si přejí návštěvu muže. Jen s tím rozdílem, že tady ví, že nešel jen tak někam. Šel totiž za svou ženou. Za tou, která tam byla dřív. A kdy cítím největší bolest u mužů? Při větě: ,,Vracím se domů a nikdo tam není. Nejsou tam děti. Najednou je tam ticho…“

Na každém začátku terapie se dělá tzv. kontrakt. Téma, problém, potřeba klienta řešit něco konkrétního. Pokud přijdou partneři ještě spolu, je to něco, co je často předpokladem, že je ještě čas. Někdy už ne na to, aby zůstali spolu…ale aby si dokázali vzájemně porozumět. Tomu, co se vlastně stalo a proč. Nejdřív totiž bolí ,,to co se stalo“ a pak po odeznění nevěry jako hlavního problému se teprve postupně dostáváme k tomu, co se dělo před tím a co se bude dít potom. Ať už nevěru považujeme za příčinu, nebo následek, tak jedno je jasné. Přinese změnu. Je to událost ve vztahu. Stejně jako narození dětí, nebo úmrtní někoho z rodičů. Je to emoční proces který nám případně ukazuje jak hluboko se každého z nás věci emočně ne/dotýkají. A jak hodně s tím umíme pracovat.

Vždy nabízím páru jako možnost kontraktu to, že nebudeme pracovat pouze na tom, aby spolu zůstali, nebo se rozešli. Ale na tom, aby si porozuměli, pochopili se a zahojili svá emoční zranění. Aby mohli jít ve vztazích dál. Ať už spolu, nebo s někým jiným. A aby se vzájemně respektovali a dokázali nezničit své děti tím, že ublížil jeden druhému a nezvládli vztah udržet.

Na sezení mohou ženy, muži i páry získat komunikační dovednosti, které buď chyběly v původní rodině, nebo prostě ,,provozním vztahem“ zanikly. Za roky soužití se často partneři díky únavě a starostem nakonec baví už jen o provozu domácnosti. Zapomínáme se chválit, být k sobě laskaví a milí. Každý od druhého automaticky čeká, že právě ten naproti to udělá…A to se neděje. Pokud si vzpomeneme, že jsme na sebe byli někdy hodní, že jsme se milovali a prosto spolu začali žít…pak není pozdě 🙂

A co je nejčastěji příčina nevěry? Nic co by bylo novinkou. Mužům často chybí obdiv. Většina mužů (pokud si žena nevybrala úplně špatně) se opravdu snaží zabezpečit rodinu. Muž je stabilnější část partnerství, je oporou a silou na kterou se žena může spolehnout. To je jeho archetyp…Pokud se snaží zajistit rodinu a dává do toho energii, tak vědomá pochvala a obdiv je hnací silou. Pokud se muž snaží a pak když přijde domů slyší jen výčitky…kdo by nebyl zklamaný. Pak už ani nemá chuť se snažit dělat něco navíc a vykazovat zájem o ženu, která ho neobdivuje. A zájem je právě to, co chybí nejvíc ženám. I od muže, který je emočně někde jinde, bytostně potřebují slyšet že ho zajímá, jak se žena cítí a že jí rozumí…Což je často pro muže oříšek, když si žena velmi často nerozumí ani sama…

A od toho je práce terapeuta, aby pomáhal lidem najít ty důležité dovednosti pro vztah. Ukázal, v čem si nerozumí a jak si mohou porozumět. Kdy některý cítí zranění, aniž by to ten první vůbec tušil. Nebo tam byl pro jednoho, či druhého, když jste zůstali se svou bolestí a zklamání sami. Ať už ve vztahu, nebo po jeho rozpadu. Terapeut nabízí bezpečné prostředí, podporu a pomáhá v tom, když se člověk ztrácí v chaosu svých zklamání a bolestí. V nevěře se totiž objeví tolik našich skrytých emocí…bolest, láska, vztek, strach, zklamání, samota, blízkost a další podle jednotlivých příběhů. A to vše ještě násobené množstvím aktérů…Na to by člověk neměl být sám.

(Příběh klientky je anonymně zveřejněn s jejím laskavým svolením…děkuji…)